Samizdat jako specifické médium umožnil existenci na komunistickém režimu nezávislých struktur – Charty 77, VONS, nezávislých iniciativ, knižních nakladatelství, časopisů, dokonce i hudby a filmu. V komunistickém Československu byl tvrdě pronásledován, přesto se stal fenoménem, který významně přispěl ke zhroucení tohoto režimu.
Český a slovenský periodický samizdat zahrnuje stovky titulů a jeho sbírka v pražské knihovně Libri prohibiti je od roku 2013 registrována v programu UNESCO Paměť světa (Memory of the World). Sbírka samizdatu v Libri prohibiti je největší na světě a dokládá, že význam československého samizdatu přesahuje hranice této země. Bez nadsázky můžeme říci, že tehdejší Československo bylo samizdatovou velmocí. Pokud v období tzv. normalizace bylo něco, na co můžeme být i dnes hrdí, byl to právě samizdat.
Není proto nic překvapivého, když se 12. října 2016 sešli v pražské knihovně Libri prohibiti čeští i slovenští autoři, vydavatelé a rozšiřovatelé samizdatových knih a časopisů a audiovizuálního samizdatu z období 70. a 80. let a vyhlásili Mezinárodní den samizdatu. Toto datum bylo připomínkou vzniku Výboru solidarity s Ivanem Polanským, který byl založen 12. 10. 1988, kdy se čeští a slovenští vydavatelé samizdatu společně zastali slovenského samizdatového vydavatele, odsouzeného ke čtyřem letům vězení.
Mezi 35 přítomnými byli dnes již nežijící Luboš Dobrovský, Ivan M. Havel a Petruška Šustrová, a také např. Jan Dobrovský, Mikoláš Chadima, Martin Palouš, Petr Placák, František Stárek, Jáchym Topol a Jan Urban, ze slovenské strany např. Ján Čarnogurský, Karol Dubovan, Pavol Hric, Martin Lauko, František Mikloško a Ján Šimulčík. Společně přijali prohlášení, kde mimo jiné stojí: „Svátek vydávání a rozšiřování samizdatu je důležitý i pro nás samotné. Někteří z nás také byli pro takovou činnost kdysi pronásledováni a vězněni. Víme proto, že bez někdejšího zápasu o svobodu by nebyla možná svoboda současná. A bez historické paměti, bez mezinárodní solidarity, jakož i bez zodpovědné občanské kultivace demokratického prostředí v našich zemích by mohlo hrozit, že se doba nesvobody v nějaké podobě zase může vrátit.“
Výbor solidarity s Ivanem Polanským tehdy (12. 10. 1988) vystoupil ojedinělým způsobem, který nemá v dějinách střední a východní Evropy obdobu. 92 členů (88 za český samizdat, čtyři za slovenský), často s uvedením názvu vydávaného samizdatu (byli mezi nimi např. Václav Havel, Jiří Dienstbier, Ludvík Vaculík a Radim Palouš), napsalo prezidentu Husákovi: „Činíme totéž co Ivan Polanský. Vyzýváme vás, abyste buď jeho propustili na svobodu, nebo osvědčili důslednost své zvrácené spravedlnosti tím, že uvězníte nás všechny.“
Tím se, zcela v duchu dialektického materialismu, proměnila kvantita v kvalitu. Za pozornost stojí, že to nebylo laciné gesto, režim svou zvrácenou důslednost skutečně osvědčil: ještě v roce 1988 byli uvězněni Dušan Skála, Luboš Vydra a Hana Marvanová, a Augustin Navrátil byl internován v psychiatrické léčebně. V roce 1989 byli ve vězení další členové Výboru solidarity s Ivanem Polanským – Ivan M. Jirous, Petr Cibulka, František Stárek, Ota Veverka, Jiří Ruml, Rudolf Zeman, Ján Čarnogurský a Miroslav Kusý.
Naši slovenští přátelé dali návrh zákona o tom, že 12. říjen má být památným dnem – Dnem samizdatu, do parlamentu 28. 8. 2020, a už 3. 11. 2020 byl zákon přijat. Trvalo to tedy 41 dní a zajímavé je, že proti hlasovali pouze dva poslanci za stranu Smer-SD, a 15 se jich zdrželo.
- října 2021 už byl na Slovensku oficiálně slaven „Pamätný deň – Deň samizdatu“.
Už od roku 2017 pořádá každoročně slovenský Ústav pamäti národa konferenci ke Dni samizdatu 12. října.
V naší Poslanecké sněmovně skupina poslanců (Bernard, Pekarové Adamová, Výborný, Baxa, Kocmanová) podala 15. 12. 2022 poslanecký návrh na nový významný den – Den samizdatu (sněmovní tisk 354 □). Vláda s ním vyslovila souhlas 11. 1. 2023 (usnes. 2023/20 B). Následovalo 1. čtení 2. 5. 2024, 2. čtení 11. 6. 2024 a 3. čtení 28. 6. 2024, kterými návrh zákona prošel bez problémů.
V Senátu už návrh takové štěstí neměl. Zasloužila se o to senátorka Hana Kordová Marvanová. Na jednání ústavně-právního výboru dne 14. 8. 2024 přednesla překvapivý návrh na změnu data z 12. 10. na 27. 4. s odůvodněním, že vzedmutá vlna solidarity, včetně mezinárodní, na obranu Ivana Polanského se vlastně stala za nesprávného člověka, protože v jednom časopise, který vydával (Historický zápisník), propagoval Andreje Hlinku a Jozefa Tisa.
Na jednání výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice 20. 8. 2024 předložil jeho předseda Jiří Růžička návrh obdobný, který ovšem byl zamítnut. Plénum Senátu bod projednalo 22. 8. 2024. Při jednání předseda výboru Růžička pozměňovací návrh obhajoval a jaksi zapomněl zmínit, že jeho vlastní výbor tento návrh zamítl. Senátorka Kordová Marvanová mluvila 20 minut a ve svém protinávrhu překonala i Rudé právo z 28. 6.1988, to označilo Polanského jen za antikomunistu a klerofašistu. Ona přidala ještě antisemitu.
Její vystoupení na plénu Senátu bylo koktejlem namíchaným ze lží, polopravd, účelové demagogie, pomluv a matení pojmů, okořeněný jmény osobností s nezpochybnitelnou autoritou, a podaný s patřičnou dávkou emocí. Byla na něm i pravdivá třešnička: „byla to otázka svobody slova“. Nakonec dodala, že její návrh je pozitivní. Je obtížné pochopit, že opila rohlíkem dospělé a svéprávné senátory a senátorky, ale zdá se, že podlehli kouzlu osoby s jistou aureolou disidentství, která „byla u toho“, jak tvrdí.
Řekla mimo jiné „my jsme nevěděli, co Ivan Polanský vydával, co bylo obsahem…“ Tím „my“ patrně myslí signatáře prohlášení Výboru solidarity s Ivanem Polanským. Tak tedy: „my“ jsme to věděli – (pozn. Jiřího Gruntoráda: mohu mluvit za zemřelého Václava Bendu, i za žijící Heřmana Chromého a Jána Čarnogurského). Sborníky o Hlinkoví a Tisoví nebyly žádným tajemstvím, věděl o nich i Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který to publikoval ve Sdělení č. 706, z 27.11. 1987, které bylo otištěno v Informacích o Chartě 77 č. 16/1987, z něj citujeme: „…obvinění z trestného činu podpory a propagace fašismu … je samo o sobě kuriózní: inkriminované texty totiž nepropagují fašismus či rasismus, nýbrž se snaží prokázat (ať již přesvědčivě či nikoli), že zmíněným slovenským politikům byly fašistické a rasistické postoje cizí.“ Že si to nepamatuje Lenka Marečková, je důkaz nad důkazy. Paní senátorka dokonce tvrdila, že jsme to ani „nemohli vědět, to bylo zakázané“, opět v množném čísle. Opak je pravdou – všechna sdělení VONS vyšla v samizdatových Informacích o Chartě 77, a všechna důležitá, tedy i o Ivanu Polanském, vysílali redaktoři Hlasu Ameriky Anton Hlinka a Ivan Medek.
Paní senátorka se prý poradila s historiky, což je patrně lež, protože žádný soudný historik by jí toto extempore nedoporučil. Mohla se poradit s Janem Rychlíkem, odborníkem na Slovensko, či s Vilémem Prečanem, odborníkem na česko-slovenské vztahy i na samizdat. Bohužel to neudělala. Mohla dokonce použít i internetový vyhledavač, což je dnes obvyklé, a dozvěděla by se něco o Ivanu Polanském. Místo toho si „přes víkend detailně přečetla“ Historické zápisníky. Kromě dvou již zmíněných (o Hlinkoví a Tisoví) objevila i třetí, který bohužel již publikován nebyl, protože zasáhla StB.
Jeho hlavní částí byl rozsáhlý rozhovor nejmenovaného reportéra se slovenským politikem Pavlem Čarnogurským (1908-1992). Zde vytrhla z kontextu půl věty, že „šlo o politický proces, dopředu rozhodnutý“ (s J. Tisem) a další půlku věty, že „Židé nebyli integrální součástí slovenské společnosti a že se sami vlastně necítili být Slováky“. Tím objevila důkaz Čarnogurského antisemitismu. I kdyby byl antisemita, což nebyl, těžko může vinit redaktora časopisu, že s ním udělal rozhovor a chtěl ho publikovat.
Mimochodem, „antisemita“ Čarnogurský v listopadu 1944 ukrýval ve svém domě čtyřčlennou židovskou rodinu. Slovenský exilový časopis Horizont 88 otiskl v dubnovém dvojčísle roku 1988 zdravici Pavlovi Čarnogurskému kjeho osmdesátinám, kterou podepsali Milan Šimečka, Miro Kusý, Jozef Jablonický a Július Strinka, známí slovenští demokraté. To je snad důležitější než pomluvy paní senátorky.
Vraťme se však k Polanskému. Kdo byl Ivan Polanský? Ve skutečnosti to byl poctivý katolík a přesvědčený antikomunista. Po roce 1989 vstoupil do Křesťanskodemokratického hnutí (KDH) a stal se poslancem. Členy tohoto hnutí byli mimo jiné František Mikloško (bývalý předseda SNR), Hana Ponická (spisovatelka a signatářka Charty 77), Mikuláš Dzurinda (bývalý předseda slovenské vlády), Ján Langoš (zakladatel ÚPN) a další slovenští demokraté. Za tzv. normalizace byl horlivým vydavatelem samizdatu, dá se říci, že byl velkovydavatelem.
Znalec slovenského samizdatu Ján Šimulčík spočetl, že vytiskl přes dva miliony stran samizdatových periodik. Nebyl „ľudák“ ani klerofašista, jeho politická orientace by byla srovnatelná s orientací Václava Bendy, ostatně nikoli náhodou byl odsouzen na čtyři roky vězení jako Václav Benda. A nikoli náhodou byla adresa Václava Bendy jedním ze čtyř kontaktů Výboru solidarity.
Abychom tuto trapnou záležitost uzavřeli, je třeba připomenout, že paní Kordová Marvanová nabízí místo 12. října datum 27. dubna, protože 27. 4.1978 byl založen Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), jehož hlavním úkolem bylo sledovat a zveřejňovat případy politické perzekuce, a 27. 4.1981 zadržela StB na přechodu Dolní Dvořiště karavan se zásilkou exilové literatury a s cyklostylem.
Založení VONS nemá se samizdatem společného nic, leda to, že jeho vznik byl oznámen v samizdatu, a datum zadržení karavanu snad ani nebylo myšleno vážně – oslavovat úspěch Státní bezpečnosti nám přijde přes míru, ostatně jako celé vystoupení Hany Kordové Marvanové. Její návrh trpí z věcného hlediska všemi myslitelnými vadami, ale je způsobilý některé méně odolné jedince zmást natolik, že pro něj hlasovali.
Dalo by se to pokládat za bouři ve sklenici senátní vody, ale je tu ještě jeden aspekt: paní senátorka se pokusila znemožnit poslance českého parlamentu, kteří tento zákon přijali, a nevěděli (podle ní), že je problematický. Pozapomněla však na to, že stejný zákon (o 12. říjnu) na Slovensku platí už několik let.
Lze to tedy vnímat jako vzkaz, že slovenští demokraté nevěděli a nevědí, kdo byl Ivan Polanský, takže jim to paní senátorka musela „přes víkend“ zjistit, a vzkázat touto formou. V situaci, kdy očekávají naši podporu a solidaritu, je to poněkud chucpe. Úplně na okraj a mimochodem: Michal Šimečka, na kterého v těchto dnech pořádají hon Ficovi stoupenci, je synem Martina Milana Šimečky, člena Výboru solidarity s Ivanem Polanským.
Podrobnosti ke Dni samizdatu najdete na Den samizdatu | Scriptum (scriptum.cz/cs/stranky/den-samizdatu)
Jiří Gruntorád, knihovna Libri prohibiti
Miroslav Svoboda, autor návrhu zákona
Zdroj: GRUNTORÁD, Jiří a SVOBODA, Miroslav. Dnem samizdatu by měl zůstat 12. říjen. Proč se senátorka Marvanová pokusila znemožnit poslance? Online. 2024. Dostupné z: https://files.scriptum.cz/
